Medvěd

Tohoto nekorunovaného pána lesa můžete spatřit, když se potlouká lesem a hledá něco k snědku. Může vám připadat poněkud nemotorný a pomalý, ale o to větší bude vaše překvapení a nedáte si pozor, kde si schováte jídlo. Mohlo by se vám totiž stát, že během večeře po dlouhém dni v divočině budete mít nečekaného hosta- hladového medvěda, který ucítil vaši na hony vzdálenou večeři a udělal si malou vycházku za jídlem.

Medvědi byli kdysi pány celého Povodí. Byli největší a nejsilnější obyvatelé lesů a pro mnoho kmenů byl medvěd jejich totemovým zvířetem. S příchodem civilizace a žďáření lesů se museli stahovat hlouběji a hlouběji do divočiny. Tam, kde je teď úrodná půda, nejsou medvědi ničím jiným, než lovnou a obtížnou zvěří. Posvátnou úct, kterou k nim chovali předci, připomínají již jen figury na erbech významných rodů. Na některých hradech jsou chováni jako mazlíčci velmožů a jako kuriozita. Někdy se ale osamělý medvěd po zvlášť  tuhé zimě zatoulá příliš blízko chalupám a je ho třeba zneškodnit. Už mnoho šlechtických rodů ztratilo svou nejlepší krev při lovu na medvěda. Vždyť ten je nejsilnější tam, kde je lidmi uctíván a ti se za něj modlí. A touto zemí pohraničí rozhodně je. A ne všude se na obydleném území podařilo vymítit starou víru...

V pohraničí a v lesích Varie je situace jiná. Podle divokých historek některých prospektorů jsou medvědi stále v divokých lesích chováni ve velké úctě. Jako důkaz předkládají kamenná obětiště pokrytá lidskou krví, kterým vévodí medvědí lebka. Někteří mocní šamani se prý dokážou měnit v medvěda a v této podobě brání svůj kmen. A v jeskynních žijí medvědi mnohem větší, než jsou ti, které známe. V těch místech je prý Simarglova moc nejvyšší a bude trvat ještě dlouho, než bude tato země osídlena. Pokud vůbec.
 
Někteří lidé, hlavně pak trapeři a ti, kteří strávili příliš času hluboko v lesích, považují medvědy za převtělení boha divočiny, Simargla. Ti střízlivější a hlavně ti, kteří žijí hluboko na již generace osídleném území nad těmito báchorkami jen mávají rukou a straší jimi své děti. Člověk ale hned změní názor, když je po útoku příliš velkého medvěda na svůj tábor oddělen od svých přátel, je mu zima, má hlad a nemá kam jít v nekonečném moři stromů. Této báchorce dodaly děsivý rozměr i opisy deníku hvězdáře Johana Adlerstadského, který si všiml, že v den, kdy bylo podle výpovědí místních naposledy spatřeno vojsko mířící do hor v okolí Bojnice, aby se vypořádalo s místními skřety, svítilo souhvězdí Velké medvědice nějak jasněji. Podle několika blekotajících přeživších bylo vojsko napadeno pohany vedenými jedním zvlášť velkým medvědem...